Probuď se, to není sen
Stojím v Mikulově na náměstí s dvěma úžasnými slečnami a mým kamarádem, v ruce lahev výborného bílého, všude kolem lidé ve středověkém oblečení, já se jen otáčím kolem dokola a nestíhám pobírat tu krásu.
Teď nejspíš zazvoní budík a já půjdu do práce. „Jakube, pohni, jdem na tu degustaci do zámku!“, slyším. Moment, to se mi teda nezdá? Nezdá, já tu doopravdy jsem, moje společnost je z masa a kostí, jejich úsměvy jsou pravé a ne jen vysněné! Aha, okouzlen tou vší krásou jsem zapomněl, že jsem za mou (ne)sestřičkou přišel s nápadem jet do Mikulova na Pálavské vinobraní. Já už jsem měl vše nastudované z internetu a schválně jsem vybral Mikulov místo Znojma, jelikož mám raději akce menší než ty gigantické. To musí být prostě to pravé, říkám si, tam prostě pojedem! A ono to i šlo. Myšlenka padla asi s měsíčním předstihem, takže nebyl problém domluvit se tak, aby vše klaplo a nikdo se nemusel zbytečně nervovat. Přichází den D, ještě zkoumám mapu a čekám o pár hodin více, než bylo v plánu, na mého parťáka, jenž si zrovna lebedí v křesle v zubařské ordinaci. Plni očekávání nakonec vyrážíme, cestu do Brna znám velmi dobře. Co už jsem věděl méně je, že naše složení bude nakonec trochu pozměněné. Přítel nevlastní sestry měl úraz kotníku, takže padla volba na její kamarádku, se kterou hodně sportuje. Inu, proč ne, já jsem to vcelku uvítal, protože díky tomu byly genderové tábory vyrovnané na 2:2. Samozřejmě hned ukazuji mé bestself, jak je známo, podruhé nedostaneš šanci udělat první dojem. Všichni čtyři si sedáme do noty, teda až na nějaké maličkosti kolem stavění stanů a podobných maličkostí, které náš team ale samozřejmě nedokážou rozebrat.
Přichází večer a to je přece čas zábavy ve městě. Okouzlení začíná hned a prakticky nepřestává gradovat. Zajisté, může to vyplývat z množství bílého v naší již asi ne úplně červené krvi, ale to beru jen jako povzbuzovač emocí. V Mikulově se bavím úúúžasně, jinak to neumím popsat. Po dlouhé době doopravdy uvolněný od každodenní rutiny a nudy naší vesnice se opíjím životem. Nádhera, říkám si, co chybí v takových chvílích člověku ke štěstí. Posilněn cynismem si sám sobě ponechávám suverenitu a nepřiznávám, že by to byly city, co mi chybí. „Mám tu přece dvě skvělý holky, dobrýho kámoše a pár lahví moravskýho vína, sakra!“ Nejspíš po tom mi špatné myšlenky vyprchaly z hlavy, ale zato jiné, dost originální se hrnuly ven a skrz ústa a pohybové ústrojí se realizovaly :) Mikulov se musel dobře bavit našimi divadélky a jestli ne, smůla, my jsme si to užívali!
Chvílemi mi taky vrtala hlavou naše nová kamarádka. Ono to bylo asi častěji než chvílemi a nejspíš i více než vrtání :) Blonďatá, usměvavá a potřeštěná holka z Moravy s pastelovýma očima. Nikdy se nebála říct, co si myslí a ani se ji na to nikdo nemusel ptát, prostě z ní čišila upřímnost a zdravá drzost. Já jsem rychle pochopil, že právě o takové jsem snil. Náhoda, osud? Tyjo, ten kotník, zrovna ona, ty pohledy… Může to být vůbec náhoda? Jakou náhodou skončily její rty zrovna na mých? Nad tím jsem pomalu přestal přemýšlet a poddal se tomu a snažil se užívat si každý moment s ní, každý pohled, každé slovo z jejich úst.
Tušil jsem, že vše krásné jednou končí a čím krásnější daný okamžik je, tím rychleji uteče. Tak rychle uteklo i moje první vinobraní. Občas mám takové nutkání shrnout si uplynulou akci a porovnat ji s jinou. Tady jsem ale neměl porovnání. Neexistovalo a kdo ví, jestli něco srovnatelného vůbec přijde. Jako spořádaní turisté jsme se rozjeli ke svým domovům a stopa v mém srdci, která tam zůstala, je asi tak dlouhá jako ta zpáteční cesta na jih Čech.